Aktuální číslo
Herberk No 14

vyšlo 3. dubna 2019.
 Herberk



  




Archivní Herberk
( Archiv čísel Herberku )

 

Redakce Herberku

Editorial Herberku No 14

Milí čtenáři,

můj kolega v práci zarputile opakuje, když na to přijde řeč, že poezie neexistuje. „Je to jenom shluk slov,“ tvrdí hlubokým basem, až by mu jeden uvěřil. V krajním případě je ochoten připustit existenci některé beletrie, například od Hemingwaye nebo Kundery, ovšem za jedinou skutečnou literaturu považuje tu historickou. Ostatně je historik. A ještě literaturu faktu. „Faktu?“ reaguju na něho, což je velká chyba, protože čas ubíhá a práce stojí…
Ale pokud je pro někoho poezie skutečně tak nepotřebná, že ji není schopen a ochoten vnímat (což nemyslím nijak pejorativně), je možná tím tuplem zbytečné o ní psát. Psát o psaní. Musí se ochutnat, jako jídlo. Klidně hltat. Nebo převalovat na patře a – po chvíli polknout a poslouchat následný proces uvnitř.
V novém čísle Herberku nabízíme pestrou škálu chutí z literární kuchyně české i moravské, ale také slovinské, slovenské, íránské, lužickosrbské. Těžko říci, co doporučit jako hlavní chod a co jako dezert. Co je podstatnější? Podstatné?
Tak například slovinská básnířka Glorjana Veber píše: když na můj kabát přiletí brouk, přijde mi, / že Bůh není tak hloupý, aby se dokázal. Jinde žižkovský Jan Hrudka rýmuje: Svět nenese velký slon / a není z rukou hodináře; / spíš Bůh si ho jak komedon / u zrcadla vymáčk’ z tváře. Rozdílné postupy pro rozdílné čtenáře – strávníky.
A pokračovat bychom mohli s lužickosrbským autorem Jurijem Brězanem:
Lidé si myslí, že voda je tady odjakživa. Mýlí se, protože úplně na začátku byla země suchá jako posvícenský koláč o Velikonocích.
A o pár řádků níže:
Pokaždé když šel do sena nebo březového hájku s jinou, plakala žalem a její slzy byly slané. Ze sladkých slz vznikly potůčky a řeky, rybníky a jezera, ze slaných moře a oceány. Láska přetrvala a s ní štěstí i žal. Dokud bude existovat láska, lidé a zvířata budou mít sladkou vodu na pití. A slanou vodu slanečci.
Ale možná je můj kolega básník života, který považuje za poezii vše, co psané obklopuje. Třeba i zlínský hokej, kterému fandí. Nebo zimní mrazy a letní vedra, která nesnáší, takže je pro něho ideálním ročním obdobím – jaro.

Krásné jaro všem.


Milan Libiger, šéfredaktor Herberku

 

 







Editorial Herberku No 1: Čím by měl Herberk - útulna poezie být?

Za prvé. Setkáním sedmi autorů. V překladu mnou a šesti současnými básníky, kteří jsou mně místně i duchovně nejbližší. S některými se už znám víc jak deset let, s Frantou Horkou asi rok.
František Horka (1961) vlastní dům a rybník v Halenkovicích (přes cestu od mé chalupy). Je sečtělý, jak málokdo. Kdysi vydával s Jiřím Dynkou a Jiřím Moravským Brabcem internetový magazín Magazlin, ostatně na jeho doméně se pase i náš Herberk. Jeho básně dostaly první cenu na festivalu experimentální poezie Modernost v Rakovníku v roce 2002.
Jakuba Grombíře (1974) znají asi všichni moravští literáti. Kromě kritických statí píše i verše. Jak na­povídá název poslední sbírky Kráska a network, jsou to básně stručné až vtipné, bez slovní šotoliny. Kromě toho, že vlastní encyklopedickou paměť, vyučuje mě ve vinařství. Za vracovskou polní tratí Báchory mají s otcem vinohrad a ve Vracově jsou čtvrtinoví podílníci jednoho sklepa, pro některé členy Herberku spíše hlubinného vrtu.
Tomáš Lotocki je z nás nejmladší (1977), ale jak jméno napovídá potomek nějakého starého hraběcího (hříběcího podstatou?) rodu. Posláním je rybář, neboť všechny jeho básně s rybářskou tematikou (například ve sbírce Čeřeny) jsou perfektní. Kdyby nebyl dlouholetým tajemníkem Moravského rybářského svazu, podezříval bych jej, že vyučoval někde fotbalovou vědu. Na rozdíl ode mne je pravičák s levotočivými závity v duši a má podobně encyklopedickou paměť jako Grombíř.
Palarčík Petr alias Pustoryj alias Palar (1963) je typický soudruh. Rozdělí se s vámi o kdejakou svoji zeleninu a vypije vám jakékoli víno. Je do kolektivu nepostradatelný pro svoji tvrdohlavou dobrotivost. Má z nás ze všech asi největší dluhy, ale skoro každou báseň, kterou napíše, někomu věnuje. Vydal básnickou sbírku Den a noc a v nakladatelství Votobia zastával velice dlouho funkci soumara. Je rovněž výborný grafik a fotografuje. Žije v Olomouci.
Petr Odehnal (1975), historik, literární kritik a básník. Z nás největší doktor českého jazyka. Člen redakčních rad řady vlastivědných moravských časopisů. Kvůli tomuto zaneprázdnění dosud vydal jedinou básnickou sbírku a budu tak i synovi. Díky svému zakotvení v rodině a ve Valašských Kloboukách sbírku nevšední vnitřní soustředěnosti.
Milan Libiger (1975) je bohužel novinář na plný úvazek. Kdyby nebyl, těžko by si však z platu nějakého krmiče v zoo vydělal na svých pět dvouměsíčních cest do Indie a na Srí Lanku, na svého koníčka, který je de facto jeho hlavním povoláním. Splývání s tamním géniem loci – bez mobilu, s minimem injekcí a peněz – mu pomohlo napsat dvě knížky básní: jako polystyrén na hladině Indie a Na jedno u Šivů, básnické sbírky, které by určitě potěšily i Konstantina Biebla.
Autor tohoto editorialu Jaroslav Kovanda (1941) je životem protřelý člověk, bohužel postižený kromě hudby takřka vším uměním. Zřejmě zasažený nějakým Knížákovým virem; ostatně v mládí byli s MK přáteli. Kromě několika básnických sbírek a jednoho románu napsal ještě řadu editorialů a kritik pro časopis současné poezie Psí víno, který 10 let ze Zlína redigoval.
Za druhé. Jsme si vědomi, že ukázkami ze své práce třikrát do roka nějaký internetový časopis nezaplníme. Proto má každý z autorů-redaktorů ještě za úkol přizvat si do každého vydání jednoho hosta. Původně mělo jít o jakýsi soukromý podpůrný spolek, protože většina členů Herberku je úsilím o obživu natolik vytížena, že na poezii nezbývá sil, což se mně zdá, a jak čtenář určitě zjistí, dost škoda. Posléze však zvítězil názor, že na časopis by to bylo málo. Jsme sice uzavřená společnost (nebráníme se ani tomu, bude-li vám Herberk připomínat vzdáleně i jinou útulnu, například Bilderberg), ale může se do ní dostat kdokoli, kdo elektronicky zašle své texty na libovolnou adresu redakce s jedinou podmínkou, že bude vybrán.
Je docela možné, že prezentace redaktorů bude postupně čím dál řidší a bude nahrazena „valivem“ čtenářských příspěvků. Ale neplánujme, není kdy. Herberk má sice šéfredaktora, Tomáše Lotockého, ale ten nemá právo veta. Čili nikdo z členů Herberku není nikým cenzurován. Já jako nejstarší jsem „pouze“ nositelem hrdého titulu herberksfotr.
Číslo sedm, sedm stálých redaktorů, má své opodstatnění. Před vracovským sklepem se nás kolem stolu víc nevejde a v Halenkovicích na chalupě mám jenom jeden chemický záchod. A ve Vracově a v Halenkovicích u Napajedel se redakce hodlá nadále scházet.
Další konotace nechávám už na p. t. čtenářích. Do jaké míry toto moravské „kolo“ bude s to překonat své regiónské hranice a podobně.

Jaroslav Kovanda, herberksfotr