Aktuální číslo
Herberk No 13

vyšlo 13. května 2018.
 Herberk



  




Archivní Herberk
( Archiv čísel Herberku )

 

Redakce Herberku

Editorial Herberku No 13

Milí čtenáři,
Bohumil Hrabal v jedné své povídce popisoval osvobození Nymburka Rudou armádou takto: „Jeden opilý občan včas vběhl do svého domku, ale tam asi mu přišlo špatně a tak se držel umyvadla, ale ta vodka byla na něj tak silná a tak se mu taky chtělo padnout na záda, že vytrhl bílé porcelánové umyvadlo ze zdi, proběhl pozpátku chodbou a pozpátku vyběhl ze zahrádky a tak pozpátku přiběhl doprostředka slavnosti, držel umyvadlo a pořád běžel pozpátku k řece, bílé umyvadlo couvající za soumraku nakonec zachránil rybář Hulík, který je vzal z rukou občana, který pozpátku padl do jarní řeky, a kapelník sovětské hudby byl tak milý, že zahrál veliký tuš.“ A pak se stal hvězdou oslav strýc Pepin, který dokázal s osvoboditeli držet krok.
Buďme na chvíli střízlivější, abychom se třeba mohli projít aktuálním číslem Herberku. Jeden text se z části věnuje také osvobození Československa, konkrétně valašské obce Horní Lideč. Z dobových záznamů ho sestavil Petr Odehnal, a přestože nejde o „krásnou“ literaturu (anebo spíš právě proto), jeho účinek je zcela opačný účinku Hrabalovy grotesky. Popisuje (pod čarou) smrt ruských i rumunských vojáků, kteří zemřeli při likvidaci minového pole, jež tam Němci před svým odchodem takto „zúrodnili“. Čtyři z nich, když odnášeli tělo mrtvého, na jednu minu šlápli...
Kroniky se zmiňují o následném rabování v domech, kde bydleli Němci. A věnují se také konci 1. světové války, kde radost z míru odnesli Židé, jejichž obchody občané vybílili. Text má přízn(r)ačný název: Svobodu si lidé zde na různý způsob vykládali.
Možná že právě kolem takových událostí literatura rotuje, což jako by potvrzoval Jaroslav Kovanda v úryvku ze své knihy Třešňové týdny. V této lyrické literatuře faktu, jak jsem si ji nazval, se ozývají reflexe starého muže, který říká: „válečný karusel kolem nás tehdy tak roztáčel odstředivku národů, z nichž každý nemocí nacionalismu, tou epidemií německou, tak trpěl…“ To když Němci při útěku zanechávali stopy v mrtvých tělech... Ovšem druhý jeho text není o nic méně bolestný, byť se odehrává na pionýrském táboře, kde hledání cesty k ženám nakonec zarostou kopřivy života, žádné hluchavky...
Ale v Herberku jsou i básně, které pojednávají o době současné, byť v nich autoři také zápolí… se smutky, vzpomínkami, pomíjivostí, smrtí, tichem a slovem. Ondřej Hložek v noci slyší, jak „kaprům pod tučnými těly / zapraská rdest“. Ivo Harák v jedné lajně vidí dětství a stáří, zrození a smrt a přitom nás varuje, abychom si dali pozor na „šebky, letos se ty potvory ňák přemnožily – “. Antonín Bezděk šátrá „po bílé řiti / tmy“. Tomáš Lotocki zpřítomnil magického opilce, který „už v kolébce musel mít pod kůží / zašité jaterní skvrny“. A ve výčtu újem, které rezonují s celkem, by se dalo pokračovat…
Většina básní (a snad by to jinak nemělo být) má záběr od první do poslední věci člověka. Což mi připomíná, že v Indii jsem ve staré ubytovně viděl nástěnný kalendář, na němž byla na páté straně fotografie kremačního ghátu Manikarnika ve Váránasí a nápis: LIFE AND DEATH GO HAND IN HAND. Inu, květen. S vědomím prosince snad o to radostnější a plný rozpuku…


Milan Libiger, šéfredaktor Herberku

 

 







Editorial Herberku No 1: Čím by měl Herberk - útulna poezie být?

Za prvé. Setkáním sedmi autorů. V překladu mnou a šesti současnými básníky, kteří jsou mně místně i duchovně nejbližší. S některými se už znám víc jak deset let, s Frantou Horkou asi rok.
František Horka (1961) vlastní dům a rybník v Halenkovicích (přes cestu od mé chalupy). Je sečtělý, jak málokdo. Kdysi vydával s Jiřím Dynkou a Jiřím Moravským Brabcem internetový magazín Magazlin, ostatně na jeho doméně se pase i náš Herberk. Jeho básně dostaly první cenu na festivalu experimentální poezie Modernost v Rakovníku v roce 2002.
Jakuba Grombíře (1974) znají asi všichni moravští literáti. Kromě kritických statí píše i verše. Jak na­povídá název poslední sbírky Kráska a network, jsou to básně stručné až vtipné, bez slovní šotoliny. Kromě toho, že vlastní encyklopedickou paměť, vyučuje mě ve vinařství. Za vracovskou polní tratí Báchory mají s otcem vinohrad a ve Vracově jsou čtvrtinoví podílníci jednoho sklepa, pro některé členy Herberku spíše hlubinného vrtu.
Tomáš Lotocki je z nás nejmladší (1977), ale jak jméno napovídá potomek nějakého starého hraběcího (hříběcího podstatou?) rodu. Posláním je rybář, neboť všechny jeho básně s rybářskou tematikou (například ve sbírce Čeřeny) jsou perfektní. Kdyby nebyl dlouholetým tajemníkem Moravského rybářského svazu, podezříval bych jej, že vyučoval někde fotbalovou vědu. Na rozdíl ode mne je pravičák s levotočivými závity v duši a má podobně encyklopedickou paměť jako Grombíř.
Palarčík Petr alias Pustoryj alias Palar (1963) je typický soudruh. Rozdělí se s vámi o kdejakou svoji zeleninu a vypije vám jakékoli víno. Je do kolektivu nepostradatelný pro svoji tvrdohlavou dobrotivost. Má z nás ze všech asi největší dluhy, ale skoro každou báseň, kterou napíše, někomu věnuje. Vydal básnickou sbírku Den a noc a v nakladatelství Votobia zastával velice dlouho funkci soumara. Je rovněž výborný grafik a fotografuje. Žije v Olomouci.
Petr Odehnal (1975), historik, literární kritik a básník. Z nás největší doktor českého jazyka. Člen redakčních rad řady vlastivědných moravských časopisů. Kvůli tomuto zaneprázdnění dosud vydal jedinou básnickou sbírku a budu tak i synovi. Díky svému zakotvení v rodině a ve Valašských Kloboukách sbírku nevšední vnitřní soustředěnosti.
Milan Libiger (1975) je bohužel novinář na plný úvazek. Kdyby nebyl, těžko by si však z platu nějakého krmiče v zoo vydělal na svých pět dvouměsíčních cest do Indie a na Srí Lanku, na svého koníčka, který je de facto jeho hlavním povoláním. Splývání s tamním géniem loci – bez mobilu, s minimem injekcí a peněz – mu pomohlo napsat dvě knížky básní: jako polystyrén na hladině Indie a Na jedno u Šivů, básnické sbírky, které by určitě potěšily i Konstantina Biebla.
Autor tohoto editorialu Jaroslav Kovanda (1941) je životem protřelý člověk, bohužel postižený kromě hudby takřka vším uměním. Zřejmě zasažený nějakým Knížákovým virem; ostatně v mládí byli s MK přáteli. Kromě několika básnických sbírek a jednoho románu napsal ještě řadu editorialů a kritik pro časopis současné poezie Psí víno, který 10 let ze Zlína redigoval.
Za druhé. Jsme si vědomi, že ukázkami ze své práce třikrát do roka nějaký internetový časopis nezaplníme. Proto má každý z autorů-redaktorů ještě za úkol přizvat si do každého vydání jednoho hosta. Původně mělo jít o jakýsi soukromý podpůrný spolek, protože většina členů Herberku je úsilím o obživu natolik vytížena, že na poezii nezbývá sil, což se mně zdá, a jak čtenář určitě zjistí, dost škoda. Posléze však zvítězil názor, že na časopis by to bylo málo. Jsme sice uzavřená společnost (nebráníme se ani tomu, bude-li vám Herberk připomínat vzdáleně i jinou útulnu, například Bilderberg), ale může se do ní dostat kdokoli, kdo elektronicky zašle své texty na libovolnou adresu redakce s jedinou podmínkou, že bude vybrán.
Je docela možné, že prezentace redaktorů bude postupně čím dál řidší a bude nahrazena „valivem“ čtenářských příspěvků. Ale neplánujme, není kdy. Herberk má sice šéfredaktora, Tomáše Lotockého, ale ten nemá právo veta. Čili nikdo z členů Herberku není nikým cenzurován. Já jako nejstarší jsem „pouze“ nositelem hrdého titulu herberksfotr.
Číslo sedm, sedm stálých redaktorů, má své opodstatnění. Před vracovským sklepem se nás kolem stolu víc nevejde a v Halenkovicích na chalupě mám jenom jeden chemický záchod. A ve Vracově a v Halenkovicích u Napajedel se redakce hodlá nadále scházet.
Další konotace nechávám už na p. t. čtenářích. Do jaké míry toto moravské „kolo“ bude s to překonat své regiónské hranice a podobně.

Jaroslav Kovanda, herberksfotr