Aktuální číslo
Herberk No 12

vyšlo 6. prosince 2017.
 Herberk



  




Archivní Herberk
( Archiv čísel Herberku )

 

Redakce Herberku

Editorial Herberku No 12

Kdyby se autoři aktuálního čísla sešli ve skutečném Herberku, zřejmě by potřebovali překladatele, pokud by neměli snahu dorozumívat se také končetinami a dobrou vůlí. Nejdelší a nejsložitější cestu by měl do útulny Ásef Soltánzáde, který se narodil v roce 1964 v Kábulu, odkud odešel přes Pákistán do Íránu a později do Dánska, kde dnes žije. Vyprávěl by nám se slzami v očích a zaťatými zuby o okupaci své rodné země, o bídě, v jaké tamní lidé žijí, o tom, že neztrácejí jenom syny a sny, ale kvůli obživě i (lidskou) důstojnost. A v přítmí uvnitř Herberku, ozářeného spoře petrolejkou, by se jeho slova v tichu chvěla… Ovšem jeho psaní patetické není: je chladné, může mrazit.
Z nedalekého Slovinska do Herberku zavítal se smutkem v duši (avšak z jiných důvodů) mariborský literát Marjan Pungartnik. S domluvou by to měl jednodušší nejen díky blízkosti obou slovanských jazyků, ale také proto, že opakovaně navštívil Prahu, kde pil slunko s vínem u Vltavy („jaké soudy může vynášet řeka?“), a navíc je jeho manželka Češka. Ve Slovinsku patří mezi uznávané autory a byl zakladatelem prvního tamního on- -line literárního časopisu Locutio, což ho k návštěvě Herberku opravňuje dvojnásob.
Další zahraniční návštěvou je Inge Buck, německá uměnovědkyně, básnířka a spisovatelka. Její téměř nehybné verše jako by nemohlo nic překvapit a zaskočit, když je pod sluncem přece jasné, že odsud „nevezmeš si s sebou vůbec nic…“
Ovšem hodně si toho do útulny vzali ze svých cest někteří kmenoví členové Herberku, kteří tak přispěli k velkému geografickému rozpětí tohoto čísla. Jaroslav Kovanda popsal svoji nedávnou týdenní cestu do slovinského Trebnje, kde byl pozván coby malíř ještě s dalšími zahraničními kolegy u příležitosti oslav 50. výročí existence tamní galerie, kterou by „místním mohla závidět i Olomouc“. Autor těchto řádků si zase přivezl popsaný zápisník ze své už sedmé cesty po Indii. A do Asie se vydal poprvé i Petr Pustoryj, který si za vstupní bránu zvolil Thajsko. „Takřka všude jsme našli přívětivé, usměvavé a snad i poctivé lidi,“ píše Petr. A při čtení jeho reportáže se mi vybavila slova, která jsem zaslechl snad někde za monzunového soumraku v Západním Bengálsku: Vy v Evropě jste ti nejsmutnější.
Aby v Herberku nebylo až tak vážno a šero, přišla skupina „slampoetrystů“ se svými slovními eskapádami, které ctí jen jediné – samy sebe. A aby hluku nebylo zase příliš, přivedl další kmenový autor Herberku Tomáš Lotocki opět i básníka Petrova ticha, přičemž sám přispěl (abychom zase třeba neusnuli) svými vtipnými minutovými hrami psanými pro Český rozhlas i Vesmírnou pohádkou. Také další autoři, kteří se sešli v útulně poezie, podle mého soudu stojí za vyslechnutí. Věřím, milí čtenáři, že když vstoupíte, nebude to pro Vás jenom ztráta času. Když ale mít čas je vesmírná kategorie, jak v jednom rozhovoru vtipně poznamenal prozaik Emil Hakl.
Tak ať ji máme šťastnou!

Milan Libiger, šéfredaktor Herberku

 

 







Editorial Herberku No 1: Čím by měl Herberk - útulna poezie být?

Za prvé. Setkáním sedmi autorů. V překladu mnou a šesti současnými básníky, kteří jsou mně místně i duchovně nejbližší. S některými se už znám víc jak deset let, s Frantou Horkou asi rok.
František Horka (1961) vlastní dům a rybník v Halenkovicích (přes cestu od mé chalupy). Je sečtělý, jak málokdo. Kdysi vydával s Jiřím Dynkou a Jiřím Moravským Brabcem internetový magazín Magazlin, ostatně na jeho doméně se pase i náš Herberk. Jeho básně dostaly první cenu na festivalu experimentální poezie Modernost v Rakovníku v roce 2002.
Jakuba Grombíře (1974) znají asi všichni moravští literáti. Kromě kritických statí píše i verše. Jak na­povídá název poslední sbírky Kráska a network, jsou to básně stručné až vtipné, bez slovní šotoliny. Kromě toho, že vlastní encyklopedickou paměť, vyučuje mě ve vinařství. Za vracovskou polní tratí Báchory mají s otcem vinohrad a ve Vracově jsou čtvrtinoví podílníci jednoho sklepa, pro některé členy Herberku spíše hlubinného vrtu.
Tomáš Lotocki je z nás nejmladší (1977), ale jak jméno napovídá potomek nějakého starého hraběcího (hříběcího podstatou?) rodu. Posláním je rybář, neboť všechny jeho básně s rybářskou tematikou (například ve sbírce Čeřeny) jsou perfektní. Kdyby nebyl dlouholetým tajemníkem Moravského rybářského svazu, podezříval bych jej, že vyučoval někde fotbalovou vědu. Na rozdíl ode mne je pravičák s levotočivými závity v duši a má podobně encyklopedickou paměť jako Grombíř.
Palarčík Petr alias Pustoryj alias Palar (1963) je typický soudruh. Rozdělí se s vámi o kdejakou svoji zeleninu a vypije vám jakékoli víno. Je do kolektivu nepostradatelný pro svoji tvrdohlavou dobrotivost. Má z nás ze všech asi největší dluhy, ale skoro každou báseň, kterou napíše, někomu věnuje. Vydal básnickou sbírku Den a noc a v nakladatelství Votobia zastával velice dlouho funkci soumara. Je rovněž výborný grafik a fotografuje. Žije v Olomouci.
Petr Odehnal (1975), historik, literární kritik a básník. Z nás největší doktor českého jazyka. Člen redakčních rad řady vlastivědných moravských časopisů. Kvůli tomuto zaneprázdnění dosud vydal jedinou básnickou sbírku a budu tak i synovi. Díky svému zakotvení v rodině a ve Valašských Kloboukách sbírku nevšední vnitřní soustředěnosti.
Milan Libiger (1975) je bohužel novinář na plný úvazek. Kdyby nebyl, těžko by si však z platu nějakého krmiče v zoo vydělal na svých pět dvouměsíčních cest do Indie a na Srí Lanku, na svého koníčka, který je de facto jeho hlavním povoláním. Splývání s tamním géniem loci – bez mobilu, s minimem injekcí a peněz – mu pomohlo napsat dvě knížky básní: jako polystyrén na hladině Indie a Na jedno u Šivů, básnické sbírky, které by určitě potěšily i Konstantina Biebla.
Autor tohoto editorialu Jaroslav Kovanda (1941) je životem protřelý člověk, bohužel postižený kromě hudby takřka vším uměním. Zřejmě zasažený nějakým Knížákovým virem; ostatně v mládí byli s MK přáteli. Kromě několika básnických sbírek a jednoho románu napsal ještě řadu editorialů a kritik pro časopis současné poezie Psí víno, který 10 let ze Zlína redigoval.
Za druhé. Jsme si vědomi, že ukázkami ze své práce třikrát do roka nějaký internetový časopis nezaplníme. Proto má každý z autorů-redaktorů ještě za úkol přizvat si do každého vydání jednoho hosta. Původně mělo jít o jakýsi soukromý podpůrný spolek, protože většina členů Herberku je úsilím o obživu natolik vytížena, že na poezii nezbývá sil, což se mně zdá, a jak čtenář určitě zjistí, dost škoda. Posléze však zvítězil názor, že na časopis by to bylo málo. Jsme sice uzavřená společnost (nebráníme se ani tomu, bude-li vám Herberk připomínat vzdáleně i jinou útulnu, například Bilderberg), ale může se do ní dostat kdokoli, kdo elektronicky zašle své texty na libovolnou adresu redakce s jedinou podmínkou, že bude vybrán.
Je docela možné, že prezentace redaktorů bude postupně čím dál řidší a bude nahrazena „valivem“ čtenářských příspěvků. Ale neplánujme, není kdy. Herberk má sice šéfredaktora, Tomáše Lotockého, ale ten nemá právo veta. Čili nikdo z členů Herberku není nikým cenzurován. Já jako nejstarší jsem „pouze“ nositelem hrdého titulu herberksfotr.
Číslo sedm, sedm stálých redaktorů, má své opodstatnění. Před vracovským sklepem se nás kolem stolu víc nevejde a v Halenkovicích na chalupě mám jenom jeden chemický záchod. A ve Vracově a v Halenkovicích u Napajedel se redakce hodlá nadále scházet.
Další konotace nechávám už na p. t. čtenářích. Do jaké míry toto moravské „kolo“ bude s to překonat své regiónské hranice a podobně.

Jaroslav Kovanda, herberksfotr