Aktuální číslo
Herberk No 16

vyšlo 7. února 2021. 		 Herberk



  



Archivní Herberk
( Archiv čísel Herberku )

 

Redakce Herberku

editorial

Milí čtenáři,

otvíráme Vám opět Herberk. Útulnu poezie, útulnu pro poezii. Útulnu pro čtenáře. Do virtuální útulny se bohužel člověk schovat nemůže, anebo se v ní naopak schová téměř celý? Všechny útulny jsou asi do jisté míry virtuální. Ale v dnešní době s nehezkým přízviskem koronavirová by se taková útulna, ale spíš na způsob bunkru, hodila. Co třeba bunkr poezie? Nejspíš bychom se v bezpečí zalknuli slovy… Ale vraťme se do reálného života. Pocit ohrožení k němu patří a svěží luft nejde ničím nahradit, i kdyby byla jeho protéza sebebezpečnější. Na druhou stranu krematoria neplní čísla. Za poslední dva týdny jsem byl na dvou pohřbech. Mám obavu. Ale každý na současnou situaci reaguje jinak: někdo má strach z koronaviru (tedy o sebe či své rodiče), další se cítí více ohrožen vládními omezeními (ale není každá svoboda podmíněná?), jiný má strach ze strachu, někomu je to „upřímně“ jedno a pro část veřejnosti je to pořád jen jakýsi mentální jogging, důvod k dumání a řečem. Postojů je samozřejmě daleko víc. Ale myslím si, že pluralita (nejen) obav je zdravá, hysterie davu virová. A útulna vždy virtuální…

V té aktuální v Herberku si můžete přečíst referát ze vzpomínkové akce na jeho člena, kamaráda a básníka Františka Horku, od jehož náhlého a předčasného úmrtí uplynul v únoru už rok. Konala se loni v září v Halenkovicích a částečně ji zpřítomňují (stejně jako Františka) fotografie z objektivu člena Herberku Petra Palarčíka. Druhý nebásnický, ale nikoliv „prozaický“ text, má název Oštarky, což býval v části Valašska termín pro dočesávání jabloní. Postaraly se o ně zpravidla party kluků a v jedné z nich byl i Oldřich Kovalčík, který si své zážitky v duchu Rychlých šípů ve stáří zapsal do vzpomínkové knihy, jejíž malou část uvádíme. Pokud jde o poezii, přinášíme ukázky z tvorby estonského autora Juhana Viidinga, jehož civilní až sarkastické básnění (nikoliv cynické) může být čtenáři-našinci blízké. Marek Adamík předkládá krátké poetické komentáře všedních, tedy pracovních dnů, Eva Dragulová a Tereza Janků existenciální poezii, v níž je možná jedinou jistotou nejistota… Druhým zahraničním autorem je indicko-kanadská básnířka Rupi Kaurová, jejíž sbírky se prodávají v milionových nákladech: vystaveny jsou za průzračnými výlohami prestižních newyorských knihkupectví i zaprášené, s pokroucenými rožky mezi náboženskými svazky a miskami žebráků na kalkatské ulici... Autor editorialu přispěl povídkou. Karel Škrabal zůstává věrný svému věcnému a konkrétnímu slohu, Miky Marusjak spontánní a otevřené beatnické reakci. Intimní reflexi, vnitřně sevřenou až staženou, volí Ondřej Hložek, zápisky ve formě téměř poetických úvah Jan Spěváček.

Tento editorial píši pozdě v noci s laptopem na peřinách. Konečně jsem jednou pozitivní. Průběh jako chřipka. Před pár lety Světová zdravotnická organizace vyhlásila epidemii spánkové deprivace v průmyslově rozvinutých zemích. To byla prý hrozba číslo jedna: s jediným možným následkem a jedinou otázkou – kdy přijde? Kostelní zvony hlásí tři... Časy se, zdá se, zase tolik nemění. Útulna poezie (i nespavosti) je dokořán. Dobré ráno, milí čtenáři. A konečně snad i příjemné čtení…

Milan Libiger

  		 

Edice HeWer


Editorial Herberku No 1: Čím by měl Herberk - útulna poezie být?

Za prvé. Setkáním sedmi autorů. V překladu mnou a šesti současnými básníky, kteří jsou mně místně i duchovně nejbližší. S některými se už znám víc jak deset let, s Frantou Horkou asi rok.
František Horka (1961) vlastní dům a rybník v Halenkovicích (přes cestu od mé chalupy). Je sečtělý, jak málokdo. Kdysi vydával s Jiřím Dynkou a Jiřím Moravským Brabcem internetový magazín Magazlin, ostatně na jeho doméně se pase i náš Herberk. Jeho básně dostaly první cenu na festivalu experimentální poezie Modernost v Rakovníku v roce 2002.
Jakuba Grombíře (1974) znají asi všichni moravští literáti. Kromě kritických statí píše i verše. Jak na­povídá název poslední sbírky Kráska a network, jsou to básně stručné až vtipné, bez slovní šotoliny. Kromě toho, že vlastní encyklopedickou paměť, vyučuje mě ve vinařství. Za vracovskou polní tratí Báchory mají s otcem vinohrad a ve Vracově jsou čtvrtinoví podílníci jednoho sklepa, pro některé členy Herberku spíše hlubinného vrtu.
Tomáš Lotocki je z nás nejmladší (1977), ale jak jméno napovídá potomek nějakého starého hraběcího (hříběcího podstatou?) rodu. Posláním je rybář, neboť všechny jeho básně s rybářskou tematikou (například ve sbírce Čeřeny) jsou perfektní. Kdyby nebyl dlouholetým tajemníkem Moravského rybářského svazu, podezříval bych jej, že vyučoval někde fotbalovou vědu. Na rozdíl ode mne je pravičák s levotočivými závity v duši a má podobně encyklopedickou paměť jako Grombíř.
Palarčík Petr alias Pustoryj alias Palar (1963) je typický soudruh. Rozdělí se s vámi o kdejakou svoji zeleninu a vypije vám jakékoli víno. Je do kolektivu nepostradatelný pro svoji tvrdohlavou dobrotivost. Má z nás ze všech asi největší dluhy, ale skoro každou báseň, kterou napíše, někomu věnuje. Vydal básnickou sbírku Den a noc a v nakladatelství Votobia zastával velice dlouho funkci soumara. Je rovněž výborný grafik a fotografuje. Žije v Olomouci.
Petr Odehnal (1975), historik, literární kritik a básník. Z nás největší doktor českého jazyka. Člen redakčních rad řady vlastivědných moravských časopisů. Kvůli tomuto zaneprázdnění dosud vydal jedinou básnickou sbírku a budu tak i synovi. Díky svému zakotvení v rodině a ve Valašských Kloboukách sbírku nevšední vnitřní soustředěnosti.
Milan Libiger (1975) je bohužel novinář na plný úvazek. Kdyby nebyl, těžko by si však z platu nějakého krmiče v zoo vydělal na svých pět dvouměsíčních cest do Indie a na Srí Lanku, na svého koníčka, který je de facto jeho hlavním povoláním. Splývání s tamním géniem loci – bez mobilu, s minimem injekcí a peněz – mu pomohlo napsat dvě knížky básní: jako polystyrén na hladině Indie a Na jedno u Šivů, básnické sbírky, které by určitě potěšily i Konstantina Biebla.
Autor tohoto editorialu Jaroslav Kovanda (1941) je životem protřelý člověk, bohužel postižený kromě hudby takřka vším uměním. Zřejmě zasažený nějakým Knížákovým virem; ostatně v mládí byli s MK přáteli. Kromě několika básnických sbírek a jednoho románu napsal ještě řadu editorialů a kritik pro časopis současné poezie Psí víno, který 10 let ze Zlína redigoval.
Za druhé. Jsme si vědomi, že ukázkami ze své práce třikrát do roka nějaký internetový časopis nezaplníme. Proto má každý z autorů-redaktorů ještě za úkol přizvat si do každého vydání jednoho hosta. Původně mělo jít o jakýsi soukromý podpůrný spolek, protože většina členů Herberku je úsilím o obživu natolik vytížena, že na poezii nezbývá sil, což se mně zdá, a jak čtenář určitě zjistí, dost škoda. Posléze však zvítězil názor, že na časopis by to bylo málo. Jsme sice uzavřená společnost (nebráníme se ani tomu, bude-li vám Herberk připomínat vzdáleně i jinou útulnu, například Bilderberg), ale může se do ní dostat kdokoli, kdo elektronicky zašle své texty na libovolnou adresu redakce s jedinou podmínkou, že bude vybrán.
Je docela možné, že prezentace redaktorů bude postupně čím dál řidší a bude nahrazena „valivem“ čtenářských příspěvků. Ale neplánujme, není kdy. Herberk má sice šéfredaktora, Tomáše Lotockého, ale ten nemá právo veta. Čili nikdo z členů Herberku není nikým cenzurován. Já jako nejstarší jsem „pouze“ nositelem hrdého titulu herberksfotr.
Číslo sedm, sedm stálých redaktorů, má své opodstatnění. Před vracovským sklepem se nás kolem stolu víc nevejde a v Halenkovicích na chalupě mám jenom jeden chemický záchod. A ve Vracově a v Halenkovicích u Napajedel se redakce hodlá nadále scházet.
Další konotace nechávám už na p. t. čtenářích. Do jaké míry toto moravské „kolo“ bude s to překonat své regiónské hranice a podobně.

Jaroslav Kovanda, herberksfotr